Bůh nežehná lidským hříchům, ale je ochotný zvednout děti, které se snaží, ale selhávají.
P. John Henry Hanson, O. Praem.
Tento článek byl původně publikován jako součást Ad Cenam Agni, virtuální postní rekolekce 2023 pořádané opatstvím sv. Michaela v Silverado (USA)
Obrácení a pokání je víc než jen odbourání špatného návyku a budování ctnosti. Celý proces odpoutání se od hříchu - a tedy i od závislostí - znamená přetvoření naší závislosti na hříchu v závislost na Bohu. Hřích je jistě jakousi berličkou, která podepírá nedostatek sebeúcty, umožňuje prosazovat pýchu a dává volnou ruku pochybným požitkům. V praxi toto obrácení znamená proměnit se v malé děti závislé na dobrém Otci, kterými se podle Ježíše musíme stát, chceme-li mít v království místo vedle něj (srov. Mt 18,1-4).
Právě v tom je třeba napodobovat statečnost, která se objevuje v žalmech a v životě svatých. Není překvapivé, že pro padlé lidi je nejsnazší zůstat po pádu na zemi. A to, co nás drží při zemi, je tísnivá myšlenka, že když znovu vstaneme, nic se nezmění. Už jsme někdy padli, znovu a znovu vstávali s vratkýma nohama a skončili jsme tam, kde jsme začali.
Boží dobrota počítá se značným rozpětím našich chyb. Naše nešikovné přešlapy, naše kyselé tóny mohou být začleněny do harmonie, kterou může předvídat a uspořádat pouze Božská mysl. Stejně jako záměrná chyba virtuosa, která projeví nečekanou kreativitu, aby ji využil pro nádhernou skladbu. Jeho sláva pak se nerodí pro jeho chyby, ale pro jeho dovednost přetvořit je v skvostné dílo. Jak vysvětluje svatý Josemaría Escrivá, tato Boží tolerance naší slabosti, našich selhání a chyb je nakonec cennější, než si možná myslíme. „Když jdeme po cestě, je nevyhnutelné, že po pádu se budeme zdvihat špinaví z prachu, vždyť jsme stvořeni s nedokonalostmi a plní nedostatků. Skoro bych řekl, že chyby budeme potřebovat vždycky. Jsou stínem, který dává zazářit světlu Boží milosti a našemu odhodlání odpovědět na Boží milosrdenství a lásku.“
Bůh lidským hříchům nežehná, ale je vždy ochotný pozvednout děti, které se snaží, ale selhávají. Žalmista nám vlastně ve zvláště něžném obraze ukazuje, kam dojdeme na konci této cesty obrácení:
Hospodine, mé srdce se nevypíná,
nevyvyšují se mé oči,
neženu se za velikými věcmi
pro mě nedostižnými.
Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši
jako dítě na matčině klíně;
jako dítě, tak je má duše ve mně.
Doufej Izraeli v_Hospodina
nyní i navěky. (Ž 131)
(Redakčně upraveno)
