Vážení přátelé, nacházíme se krátce po Slavnosti Narození Páně, ve Vánočním oktávu. Sice slavíme Vánoce na blátě, ale tu vánoční idylu se sněhem ještě mnozí pamatují, a ti co nepamatují, tak si ji alespoň dokáží představit. Přicházíme do kostelů, kde vidíme rozzářené Betlémy, zpíváme koledy o tom, jak Krista, jakožto právě narozeného krále všichni vítají, nosí mu dary a on je obdarovává svým pokojem a klidem a tak jsou nakonec šťastni všichni. Jakoby Vánoce, alespoň na krátkou dobu na naše životy plné starostí hodily pomyslný plášť štěstí, který se rozplyne s koncem doby vánoční, kdy z kostelů zase ta podmanivě krásná výzdoba zmizí a vrátí se šeď všedních dnů.
Jenže do této idyly, jakoby někdo zlomyslně hodil vidle. A to tím, že hned následující den po oslavě Kristova narození, zařadil do kalendáře sv. Štěpána prvomučedníka. Pravda, my litoměřičtí diecézáni to ještě dokážeme okecat, že slavíme patrona katedrály a tedy diecéze, tedy je to další velká sláva, ale i mnohým z nás by se ta sláva lépe slavila za příznivějšího počasí, kdy v kostelích není taková zima. Proč si tedy tento svátek nenechali na někdy jindy? Vždyť narozený Kristus, radost Vánoc a Štěpánovo mučednictví vedle sebe vypadají jak voda a oheň. Jenže, co když Vánoce a mučedník Štěpán k sobě patří, ale my jsme si ty Vánoce tak vyfabulovali, že pak on v těch našich představách vypadá jako narušitel?
Ano přesně, tak to asi nějak bude. Dokonce bychom mohli říci, že Vánoce a svátek Štěpánova narození pro nebe patří k sobě jak pomyslný velbloud a jeho hrby. Kristus se vtělil, přijal naše tělo, lidskou bídu a utrpení, abychom my mohli podle jeho příkladů dojít tam odkud sestoupil. A svatý Štěpán je pro nás reprezentantem výsledku. Věrný Kristův učedník se zrodil pro nebe, nebo chcete-li dosáhl nebe, dosáhl toho, proč Kristus přišel.
Svatý Štěpán jako by nás skrze svůj svátek o Vánocích učil ucelenému pohledu na Kristův život. To proto, abychom v touze po romantice neoddělili Kristovo narození od zbytku jeho života, nebo abychom nepropadli zkreslujícímu pohledu, který pohlíží na Kristovu oběť na kříži jako na náhodu, či nehodu se kterou nebylo původně počítáno. Kristovo narození a vykoupení skrze spásnou oběť na kříži k sobě patří. A život Kristova učedníka, pokud má být korunován úspěchem, se musí tomu Kristovu životu podobat, jak je zřejmé i z biblických zpráv o Štěpánově smrti.
A možná právě to je ono, co se nám na tom tak nelíbí. Rádi bychom, přijali Krista jako toho, co na nás hodí onen pomyslný plášť štěstí, abychom si mohli v klidu nerušeně užívat života, k němuž by jako přídavek, či šlehačka na dort, kápla možnost přebývat v radosti Božího království. Jenže Štěpán nás učí, že cesta ke spáse je náročná, vyžaduje statečnost, není prosta námahy, zkrátka ukazuje nám, že křesťan, co chce do nebe, musí pořádně zabrat. Spása není formalita, která přijde na základě pomyslné přihlášky do nebe, či žádosti. Ano spása je dar, bez Krista bychom ji nemohli dosáhnout, ale bez snahy a osobního nasazení křesťana to taky nejde, proto i katechismus nabízí tu šalamounskou poučku: Spásy dosahujeme na základě víry, která se projevuje skutky.
Jeden moudrý kazatel kdysi přirovnal křesťany k rybám v řece Jordánu, a ve své promluvě řekl: Křesťané musí být ryby, které cílevědomě směřují ke svému cíli. A takové ryby se docela nadřou, protože plují proti proudu. Naopak ty ryby, které se nechají unášet proudem směřují ke své smrti, protože ten proud je unáší k Mrtvému moři, kde není život.
Svatý Štěpán je nám tedy příkladem živé ryby plující proti proudu po příkladu svého Mistra a Pána. Přijal do svého života Krista jako dítě, jako dar a tento dar nezůstal bez užitku. Vánoce po Štěpánově vzoru nás tedy nezvou k Betlému se přijít zasnít, ale přijmout Krista do svého života a s Kristem žít. Chudoba betlémské stáje, očištěna od našich příkras, nám ukazuje Kristovu životní startovní pozici s její chudobou a prostotou, ze které jeho vykupitelské poslání vyrůstá. Je startovní pozicí s níž se může a má identifikovat každý. Nikdo nemůže říci, že pro něho je přijetí a následování Krista nemožné, protože k tomu nemá adekvátní startovní pozici, podmínky a předpoklady či vybavení, ale také není laciné a nenáročné. Cesta za Kristem je tedy náročná, ale díky svátku sv. Štěpána vidíme, že to není její defekt, ale že taková zkrátka má být.
Vánoční doba se svátkem sv. Štěpána proto ukazuje každému z nás, že z toho, čím Kristus je a co nám skrze své vtělení přinesl, zvěstoval v evangeliu a pro nás vykonal, si nelze selektivně vybírat podle libosti. Učí nás přijímat Boží zásah do lidských dějin s jeho důsledky pro náš život jako ucelený Boží koncept spásy člověka, zároveň je však přímo v rozporu s pobíháním okolo všech možných náboženství, životních trendů a módních zvyklostí a vyzobávání z toho či onoho dle "osobních preferencí".
Prosme tedy sv. Štěpána o odvahu a statečnost, abychom dovedli dle jeho příkladu plavat proti proudu. Děkujme mu za to, že o každých Vánocích nás učí přijímat zrozeného Vykupitele do svého života a nepodléhat vlastním romantickým představám.
