Každý z nás s určitým sentimentem sleduje vyprávění evangelia o návštěvě mudrců z východu u Ježíše. Už asi všichni víme, že označení králové je určitou nadsázkou. Bystřejší vědí, že nevíme kolik jich vlastně bylo, ale víme, že přinesli tři dary. A v tom odhalování zapomeneme, že se nejedná jen o příběh historie, ale že tento příběh promlouvá do dnešní doby.

Příběh v evangeliu začíná jednoduše. Mudrci dorazí do Jeruzaléma, vyptávají se tam Heroda a Židů, kde se narodil mesiáš.

Tito lidé přicházejí z veliké dálky, ze své kultury, přicházejí a hledají. Poznali, že teď mají hledat. Jdou mnoho kilometrů, namáhají se. Sice toho o mesiáši, který má přijít mnoho nevědí, nebo skoro nic, ale jdou. Hledají, protože cítí, že to, co najdou je důležité pro jejich život.

Tak přicházejí do Jerusalema. Možná tak trochu předpokládají, že tam najdou někoho, kdo už našel, respektive spíše, že Jerusalém bude plný té senzace, že všichni už byli kouknout se na Ježíše v Betlémě, on zase Izrael nebyl tak velký, aby se šeptandou senzační informace nešířily.

Ale najdou Jerusalém, ospalý o Ježíše nejevící zájem. Herodes se zděsí, neboť má panický strach, možná pomyslí na spiknutí, když od mudrců zaslechne tu zvěst, protože od vlastních v okolí neslyšel absolutně nic. Jenže ono je to tak, že obyvatele Jerusalema mesiáš moc nezajímá. A taky proč by měl, v Jerusalémském chrámě to frčí jako obvykle, šekely padají do chrámové pokladnice v obvyklé míře, oběti běží a v kšeftech to klape tak jak má. Na co potřebují mesiáše. To jen ti, co čtou z proroků, občas připomenou, že mesiáš Izraeli přijde a zbaví se Římanů, kteří jim dohromady až tak moc nevadí, už si zvykli. Tak na co se vzrušovat, s Bohem to mají díky chrámu OK a nežijí si nikterak špatně.

Když tedy Herodes povolá znalce Písma, tak ochotně vysypou, že podle proroka v Betlémě by se měl mesiáš narodit, páč to od proroků bylo Izraeli naservírováno doslova na stříbrném podnose, ale nehnou ani brvou a nechají mudrce odejít samotné. Jen Herodes se chce pojistit, ale to ze strachu o dobré bydlo. Zkrátka v Jerusalemě od mesiáše nic nepotřebovali, nic od něj nečekali, tak proč by hledali. Tak se stane, že ti, co to měli kousek cesty se ani nepohnuli a předběhli je ti, kteří putovali určitě mnoho set kilometrů a spatřili Ježíše jako krále svého života.

A nyní si zkusme tento příběh přenést do dnešní doby, možná do našich životů.

Jsou tu ti, kteří byli od Ježíše daleko, ale když zjistí, že ho je možné nalézt, tak hledají ze všech sil, až nakonec nalézají přijímají a neváhají obrátit svůj život doslova vzhůru nohama. Možná jsou v našich očích tak trochu blázni, protože ta jejich horlivost nám přijde tak trochu přestřelená. Co horlivost, hlavně to, že se nám nestali podobnými, ale snaží se žít z Kristových slov, modlit se, naslouchat Bohu a jeho vůli uskutečňovat ve svých životech. Zkrátka tito "mudrci dnešní doby" hledají a nalézají.

A pak jsme tu my. Jsme věřící křesťané, myslíme si, že to máme s Bohem OK, žijeme "normálně" jako svět kolem nás, akorát si občas holt skočíme do kostela splnit svoje povinnosti. Nehledáme Ježíše, moc nás nezajímá, co nám říká v Písmu svatém. Naše modlitby jsou povinně odříkané ráno a večer. Ale jinak jsme opravdu normální lidé.

A možná v tom je ten problém. Nejsme tak trochu podobni tehdejším Židům v Jeruzalémě, které tam přišli otravovat tři poplašení mudrci hledající Ježíše?

Stejně jako pro ně by bylo tehdy dobré, kdyby se nechali vyplašit, aby šli do Betléma, tak i pro nás by bylo dobré nechat se vyrušit z té "normality" letitých křesťanů a začít skutečně hledat Ježíše a jeho slova, která mají zaznívat do našich životů a přetvářet naše přešlapování na místě v následování Krista. Kéž by se tak stalo, aby se tradice, které známe, zase spojily se životem.