Sine Dominici non possumus! Bez Pánova daru, bez dne Páně nemůžeme žít - Tak odpověděli roku 304 křesťané v Abitene v nynějším Tunisku, když byli přistiženi při slavení nedělní eucharistie, která byla zakázána, a byli předvedeni před soudce, který se jich zeptal, proč konali křesťanskou bohoslužbu, ač věděli, že přestoupení zákazu je trestáno smrtí. Sine Dominici non possumus! Ve slovu Dominici se neoddělitelně spojují dva významy, jejichž jednotu se musíme znovu naučit vnímat. Je to především Pánův dar a tím darem je Pán sám, Vzkříšený, jehož blízkost a kontakt mají křesťané zapotřebí, aby byli sebou samými. Není to však jenom kontakt duchovní, niterný, subjektivní. Setkání s Pánem je vepsáno do času prostřednictvím určitého dne. A tímto způsobem se vpisuje do naší konkrétní existence, tělesné i komunitní, kterou je časnost. Dává našemu času, a tedy našemu životu v jeho celku určitý střed, vnitřní řád. Nedělní eucharistie nebyla pro ony křesťany předpisem, ale vnitřní nezbytností. Bez Toho, který drží náš život svou láskou, je samotný život prázdný. Nechat stranou nebo ztratit tento střed by znamenalo odejmout životu jeho základ, jeho důstojnost a jeho krásu.
Je pro nás dnešní křesťany tento postoj tehdejších křesťanů ještě relevantní? Ano, platí i pro nás, kteří potřebujeme vztah, jenž je nám oporou a dává směr a obsah našemu životu. Také my potřebujeme kontakt se Vzkříšeným, který nás drží až za smrt. Potřebujeme toto setkání, které nás vždy znovu sjednocuje, dává nám prostor svobody, umožňuje nám hledět dál než aktivismus každodenního života, směrem k tvůrčí lásce Boha, od něhož pocházíme a ke kterému jdeme.
Sine Dominici non possumus! Bez Pánova daru a dne, který Mu patří se neuskuteční zdařilý život. Neděle se v našich západních společnostech změnila na konec týdne, na volný čas. Volný čas je zajisté zejména v uspěchaném moderním světě věcí krásnou a potřebnou. Nemá-li však volný čas svůj střed, ke kterému se váže orientace celku, stává se nakonec časem prázdným, který nás ani neosvěží a ani neposílí. Volný čas potřebuje střed - setkání s Tím, který je naším počátkem a naším cílem. Můj velký předchůdce na biskupském stolci v Mnichově a Freisingu, kard. Faulhaber, to vyjádřil jednou takto: "Dej duši její neděli, dej neděli její duši."
Právě proto, že v neděli jde o hluboké setkání s Kristem vzkříšeným, ve Slově a ve Svátosti, rozsah tohoto dne objímá celou realitu. První křesťané slavili první den v týdnu jako den Páně, protože byl dnem vzkříšení. Ale velmi brzy si Církev uvědomila i to, že první den v týdnu je i dnem stvoření, dnem, ve kterém Bůh řekl: "Buď světlo!" (Gn 1,3). Proto je neděle v Církvi také týdenním svátkem stvoření, svátkem vděčnosti a radosti za Boží stvoření. V době, kdy se zdá, že v důsledku našich lidských zásahů je stvoření vystaveno mnohým nebezpečím, měli bychom vědomě přijmout i tuto dimenzi neděle. V ranné Církvi první den postupně asimiloval také odkaz sedmého dne, šabat. Účastníme se Božího odpočinku, odpočinku, který objímá všechny lidi. Vnímáme tak v tento den něco ze svobody a rovnosti všech tvorů Božích.
(Z promluvy Benedikta XVI. ve Vídni roku 2007)
