Květná neděle je velkou branou, která nám umožňuje vstoupit do Svatého týdne, týdne, v němž se Pán Ježíš blíží k vrcholu svého pozemského života. Přichází do Jeruzaléma, aby naplnil Písmo a byl pověšen na kříž. Je to trůn, ze kterého bude vládnout navěky, přitáhne k sobě lidstvo všech dob a nabídne všem dar vykoupení. Z evangelií víme, že Ježíš a Dvanáct apoštolů se vydali na cestu do Jeruzaléma a že se k nim postupně připojoval stále větší počet poutníků. Svatý Marek nám říká, že když jsme vyšli z Jericha, byl tam již "velký zástup", který následoval Ježíše (srov. 10,46).

Na této poslední části cesty se stane něco zvláštního, co zvýší očekávání toho, co se stane, a způsobí, že se pozornost ještě více zaměří na Ježíše. Na cestě vedoucí z Jericha sedí slepý muž jménem Bartimaios a žebrá. Jakmile uslyší, že Ježíš Nazaretský jde kolem, začne hlasitě volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!" (Mk 10,47). Snaží se ho umlčet, ale marně, dokud ho Ježíš nezavolá a nepožádá ho, aby přišel blíž. "Co chceš, abych ti udělal?" zeptá se ho. A slepec odpovídá: »Ať vidím« (v.51). Potom Ježíš říká: "Jdi! Tvá víra tě zachránila." Bartimaios znovu vidí a následuje Ježíše na jeho cestě (srov. v.52). Po tomto zázračném znamení, spojeném s voláním "Synu Davidův", se zástupem náhle šíří vlna mesiášské naděje, která mnohé nutí k otázce: Je to Ježíš, který je předchází do Jeruzaléma, snad Mesiáš, nový David? A nadešel snad s jeho blížícím se vjezdem do Svatého města okamžik, kdy Bůh konečně obnoví Davidovo království?

K posílení této naděje přispívá i příprava na vstup, kterou Ježíš provádí spolu se svými učedníky. Jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu (srov. Mk 11,1-10), Ježíš přichází do Jeruzaléma z Betfage a Olivové hory, tedy cestou, po které měl přijít Mesiáš. Odtud posílá napřed dva učedníky a říká jim, aby mu přivedli oslátko, které najdou na cestě. Oslátko skutečně najdou, odváží ho a přivedou k Ježíšovi. V tu chvíli srdce učedníků i ostatních poutníků zaplesá nadšením: berou své pláště a pokládají je na oslátko, jiní je rozprostírají na cestě před Ježíšem, který jede vpředu na oslátku. Pak uříznou větve ze stromů a začnou křičet slova ze 118. žalmu, starobylá slova požehnání pro poutníky, která se v tomto kontextu stávají mesiášským provoláním: "Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Požehnáno buď království našeho otce Davida, které právě přichází. Hosana na výsostech!" (V. 9-10). Tato radostná aklamace zaznamenaná všemi čtyřmi evangelisty je výkřikem požehnání, jásavou písní chvály: vyjadřuje jednomyslné přesvědčení, že Bůh v Ježíši navštívil svůj lid a že vytoužený Mesiáš konečně přišel. A všichni přítomní jsou v rostoucím očekávání díla, které Ježíš vykoná, až vstoupí do města.

Ale co je obsahem, nejhlubší ozvěnou tohoto jásání? Odpověď pochází z celého Písma, které nám připomíná, že Mesiáš naplňuje Boží zaslíbení požehnání, původní zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi, otci všech věřících: "Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti... V tobě dojdou požehnání všechny národy země" (Gn 12,2-3). Je to zaslíbení, které Izrael vždy udržoval při životě v modlitbě, zvláště v modlitbě Žalmů. Proto ten, kdo je davem oslavován jako požehnaný, je zároveň tím, skrze koho obdrží požehnání celé lidstvo. Tak se lidstvo v Kristově světle poznává jako hluboce sjednocené a jakoby zahalené do pláště božského požehnání, požehnání, které proniká vším, všechno podpírá, všechno vykupuje, všechno posvěcuje.

Zde můžeme objevit první velké poselství, které nám dnešní slavnost předává: pozvání ke správnému pohledu na celé lidstvo, na národy, které tvoří svět, na jejich různé kultury a civilizace. Pohled, který věřící dostává od Krista, je pohledem požehnání: pohledem moudrým a láskyplným, schopným pochopit krásu světa a trpět v jeho křehkosti. Skrze tento pohled září pohled samotného Boha, který obrací k lidem, které miluje, a ke stvoření, které je dílem jeho rukou. V Knize moudrosti čteme: "Smiluj se nade všemi, protože jsi schopen všeho a přehlížíš hříchy lidí, aby se obrátili. Miluješ všechno, co je, a nehnusí se ti nic, co jsi vytvořil... Všechno šetříš, protože je to tvé, Pane, příteli života" (11,23-24.26).

Vraťme se k dnešnímu evangeliu a ptejme se: co skutečně pohne srdcem těch, kdo oslavují Krista jako izraelského krále? Jistě měli svou vlastní představu o Mesiáši, představu o tom, jak by měl jednat dlouho očekávaný Král, kterého zaslíbili proroci. Není náhodou, že o několik dní později, místo aby provolával slávu Ježíšovi, jeruzalémský zástup volá na Piláta: "Ukřižuj ho!" Dokonce i učedníci, stejně jako jiní, kteří ho viděli a poslouchali, mlčeli a byli rozrušeni. Většina z nich byla zklamána tím, jak se Ježíš rozhodl prezentovat jako Mesiáš a Král Izraele. To je přesně to jádro dnešní oslavy, a to i pro nás. Kdo je pro nás Ježíš Nazaretský? Jakou představu máme o Mesiáši, jakou představu máme o Bohu? To je zásadní otázka, které se nemůžeme vyhnout, tím spíše, že právě tento týden jsme povoláni následovat našeho Krále, který si zvolil kříž za svůj trůn; následovat Mesiáše, který nás neujišťuje o prostém pozemském štěstí, ale o štěstí nebeském, o Boží blaženosti. Musíme se tedy ptát sami sebe: Jaká jsou naše skutečná očekávání? Jaké jsou nejhlubší touhy, se kterými jsme sem dnes přišli, abychom oslavili Květnou neděli a zahájili Svatý týden?

Drazí bratři a sestry, kéž v těchto dnech převládají zejména dvě základní nálady: chvála, jako v případě těch, kteří přijali Ježíše v Jeruzalémě s "Hosana", a díkůvzdáním, protože v tomto Svatém týdnu nám Pán znovu dá největší dar, jaký si lze představit: daruje nám svůj život, své tělo a svou krev, svou lásku. Na tak velký dar, to znamená darování sebe sama, však musíme vhodně odpovědět darem sebe sama: svým časem, svou modlitbou, svým hlubokým a láskyplným sjednocením s Kristem, který trpí, umírá a vstává z mrtvých za nás. Církevní otcové spatřovali symbol toho všeho v gestu lidu, který následoval Ježíše, když vcházel do Jeruzaléma, v gestu rozprostření svých plášťů před Pánem. Otcové říkali, že před Kristem musíme rozprostřít svůj život, celou svou bytost v postoji vděčnosti a adorace.Na závěr si ještě jednou poslechněme hlas jednoho z těchto starobylých Otců, svatého Ondřeje, biskupa z Kréty: "Rozprostřeme tedy pokorně před Kristem sami sebe, a ne pláště nebo neživé větve a zelené listy, které potěší oči jen na několik hodin a jejichž osudem je ztratit svou zeleň spolu s mízou. Rozprostřeme se, oděni jeho milostí, nebo lépe: s ním úplně ... a vrhněme se mu k nohám jako roztažené pláště ... abychom už nemohli vítězi nad smrtí nabízet pouhé palmové ratolesti, ale trofeje vítězství. Mávajíce duchovními ratolestmi duše, i my spolu s dětmi každý den voláme ve svaté radosti: "Požehnaný, který přichází v Hospodinově jménu, Král Izraele!""". (PG 97,994). Amen!

(Homilie na Svatopetrském náměstí, 1. dubna 2012)