S nadsázkou jeden vtip vypráví, že první teolog byl ďábel, neboli had v ráji, a to proto, že mluvil o Bohu, ale ne s Bohem. Nicméně tento vtip nám ukazuje jak velká je vzdálenost mezi křesťanstvím znalostí a křesťanstvím, jako životním stylem, křesťanstvím jako životní odpovědí na Boží lásku zjevenou v Kristu.
Na tuto skutečnost odkazuje sv. Jan ve svém listě tuto neděli. Po těch, ke kterým promlouvá, nevyžaduje jen znalost Ježíše Krista, ale naprosto konkrétní životní styl, který odpovídá poznání Boha. Zcela zřetelně říká: Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Tedy znalost, neboli poznání Krista je skutečné, když toto poznání mění náš život, když se držíme toho, co on nám řekl a prakticky ukázal.
Když se však podíváme na ostatní čtení, pak zjišťujeme, že něco podobného je tam též explicitně obsaženo. Petr, který káže, nemluví jako teoretik, který přináší posluchačům životopis Krista, ale jako ten, jehož život byl poznáním Krista proměněn a mluvení s Bohem v modlitbě je jeho předpokladem sine qua non.
Když učedníci poznávali Krista, pak poznávali jeho životní postoje, ale i to, že je mezi ním a Otcem pevné pouto. Ježíš je ten který mluví s Otcem a jeho život a poslání je tím jakoby definováno. Učedníci se setkávají s tím, jak mnohokrát Ježíš vyhledá v noci samotu, aby tento rozhovor s Otcem, neboli modlitba, nebyl ničím rušen. Mluvit s Bohem je tudíž esenciální záležitostí křesťana.
Chceme-li tedy být opravdu těmi, kdo znají Krista, pak náš život tomu musí odpovídat. Dnešní svět více než ty, co mluví o Bohu, hledá ty, co mluví s Bohem.
